Na kraji pouště, tam kde písek končí a kameny začínají, stálo staré město. Bylo plné úzkých uliček, kde vonělo koření a na tržišti se prodávalo všechno — od koberců po melouny. V jedné z těch uliček žil chlapec jménem Aladdin.
Aladdin neměl skoro nic. Bydlel s mámou v malém domku, kde střechou prosvítalo slunce — i déšť. Ale měl oči plné zvědavosti a nohy, které ho vždycky nesly tam, kam neměly.
Jednoho dne ho na tržišti zastavil tajemný muž v tmavé kápi. „Jmenuji se Jafar,“ řekl tiše. „Jsem bratr tvého otce — tvůj strýc. Znám jeskyni za městem, plnou pokladů. Potřebuji někoho malého a odvážného, kdo dovnitř vleze. Vchod je příliš úzký pro dospělého. Přineseš mi starou lampu — a všechno ostatní si necháš.“
Aladdin stál před jeskyní. Tmavý vstup zíral jako otevřená tlama. Jafar zůstal venku — opravdu se nevešel. „Najdi lampu,“ řekl. „Je hluboko uvnitř.“ Aladdin zatajil dech.
Co udělá Aladdin?