Byla jednou jedna mýtina. Stromy na ní dávno pokáceli a teď tu bylo jen ticho, měkká hlína a vítr, co čechral trávu. A uprostřed, skoro neviditelné, leželo maličké semínko. Bylo tvrdé jako zrnko, šupinaté, ale uvnitř cítilo něco velikého — chtělo růst.
„Kde začnu?“ zašeptalo semínko. V tu chvíli ho zvedl Vítr a posadil zase zpátky: „Pojď se mnou! Poletíme daleko, daleko, kdo ví kam!“ Od lesa se ozval pomalý, hluboký hlas — to byla Stará Matka Bukvice. „Pojď sem, maličké, pojď ke mně. Naučím tě všemu.“ A zespoda, z hlíny, šeptaly Houbové Nitky: „Jsme tady, jsme všude pod zemí, cítíš nás?“
Semínko se rozhlédlo. Sluníčko hřálo, motýl se zachvěl nad trávou, červík Kypřík vykukoval z hlíny. Srdíčko uvnitř semínka bušilo: pút-pút.
Co semínko udělá?