Pod starou lípou u vesnice ležela studánka. A v té studánce bydlela Kapka — malá, kulatá, třpytivá. Když se v ní odráželo nebe, měla ho celé v sobě.
Jenže toho rána slyšela z vesnice divné hlasy. „Prší? Neprší. Už dlouho neprší.“ To si povzdechly babičky. „Pole je suché jako sušenka,“ stěžoval si sedlák. „A naše studánka taky skoro mizí.“ Kapka si úlekem sedla na samé dno.
Zrovna tehdy se na ni podívalo Sluníčko. Usmálo se svými zlatými paprsky a začalo Kapku šimrat. Nejdřív teploučké, pak vřelé, pak horké. „Ááách,“ zašeptala Kapka, „já jako bych… lehla.“ Cítila, jak by stoupala nahoru jako peříčko.
A dole, pod kořenem lípy, šeptal tichý hlásek: „Kapko, kapičko, pojď radši ke mně do stínu.“ To mluvil Kořínek Lípy. Kapka stála na rozcestí, maličká mezi sluncem a kořenem.
Co Kapka udělá?