Ve vilové čtvrti, kde se zahrady dotýkaly zahrad a ploty měly díry na prolézání, stál starý dům s břečťanem na zdi. V okně ve druhém patře seděl Uhlík — černý kocour se zelenýma očima, lesklou srstí a dlouhým ocasem přehozeným přes parapet. Díval se dolů na ulici a přemýšlel. Takhle začínal každý jeho den — pozorováním.
Uhlík nebyl ledajaký kocour. Uhlík byl detektiv. Sám sebe tak jmenoval — a sousedé si zvykli. Když se něco ztratilo, když se něco rozbilo, když se něco stalo, řekli: „Zavolej Uhlíka.“ A Uhlík přišel, přimhouřil oči a začal hledat.
Dnes ráno k němu přiběhl Hugo. Hugo byl jezevec — kulatý, usměvavý, s tlapkami umazanýma od marmelády. „Uhlíku!“ volal zdola. „Pojď se podívat! Někdo v noci převrátil popelnice!“
U chodníku ležely tři popelnice na boku. Víčka odhozená do trávy. Rybí kosti a slupky od brambor se válely po zemi. Uhlík seskočil z parapetu a přišel se podívat. Přičichl k popelnici. Na hraně víčka šedé chloupky. V blátě vedle drobné packy.
„Případ přijat,“ řekl Uhlík.
Co Uhlík udělá nejdřív?