Na konci světa, tam kde silnice končí a les začíná, stál zámek. Nikdo nevěděl, jak je starý. Břečťan mu pokrýval zdi jako zelený plášť a z komínů se nikdy nekouřilo. Kolem něj se vždycky držela mlha — hustá, studená, tichá. Jako by zámek dýchal a jeho dech zamrzal ve vzduchu.
Lidé z vesnice o zámku vyprávěli šeptem. Říkali, že uvnitř žije příšera. Že tam čas teče pozpátku. Že kdo vejde, nevyjde. Ale to byly jen řeči — nikdo tam roky nevkročil.
Až jednoho podzimního dne se do lesa zatoulal starý kupec. Hledal cestu domů, zabloudil a najednou stál před zámeckou zahradou. A v té zahradě — uprostřed mlhy a zimy — kvetly růže. Červené, bílé, zlaté. Kupec utrhl jednu jedinou. Chtěl ji přinést své dceři Belle k narozeninám. Ale vtom se ozval hřmotný hlas: „Kdo se opovažuje trhat mé růže?!“ Z mlhy vystoupilo Zvíře — obrovské, s tlapami místo rukou, s očima, které se leskly hněvem. Kupec se třásl. „Za tu růži zaplatíš,“ řeklo Zvíře temně.
Když se kupec vrátil domů a vyprávěl, co se stalo, Belle se rozhodla za jedinou noc. „Půjdu já,“ řekla. „Utrhla ses kvůli mně.“ Otec plakal, ale Belle už stála ve dveřích. Šla lesem celou noc — po kamenité cestě, přes potok, skrz mlhu, která houstla a houstla.
A teď stála před zámeckou branou. Bránou, co se otevřela sama.
Co udělá Belle?