Maják se otáčel pomalu jako velké svítilnové oko. Augustin a Petr stáli v lucerně nahoře a dívali se dolů na moře. Bylo ticho — opravdové ticho, které umí jen moře po bouři. A přesně v tom tichu Petr uviděl to, co ho přimrazilo: pod útesem se na černé vodě kolébala malá dřevěná bárka. V podpalubí svítilo světýlko.
„Dědečku,“ zašeptal. „Je tam loď. A nikdo na ní.“ Augustin přimhouřil oči a podíval se taky. Pomalu pokýval hlavou. „Vidím, chlapče. Vidím.“ Hlas měl klidný jako kámen v kapse.
Petr cítil, jak mu buší srdce. Chtěl dolů, chtěl to zjistit. Ale zároveň se trochu bál — v podpalubí svítí lucerna, ale neslyší žádný hlas. Kdo tam je? A proč je to tak tiché?
„Co myslíš, Petře?“ řekl Augustin. „Kudy na to?“ Od majáku vedla úzká pěšina skrz skály přímo dolů k molu. Nebo se dalo zůstat v lucerně a prohlédnout si loď nejdřív velkým dalekohledem.
Co Petr udělá?