Vysoko-vysoko nad Zemí, v jedné z těch jemných peřin z hvězdného prachu, se probudilo něco maličkého. Byla to Hvězdička. Úplně nová, úplně poprvé.
„Cink?“ řekla si Hvězdička, protože tak se jí pípal hlásek. Rozhlédla se po hvězdné školce. Kolem ní zářily tisíce starších sester — zlaté, stříbrné, namodralé. Každá svítila svým vlastním světýlkem. A ona? Jen jiskřila. Vůbec nesvítila. „Proč nesvítím?“ zašeptala Hvězdička.
Z dálky se ozval teplý, zlatý hlas: „Ahoj, maličká. Je to v pořádku. Každá hvězda svítí, až když je na to připravená.“ To byla Stará Hvězda, ta obrovská, co zářila od začátku všeho. Pod Hvězdičkou pomaloučku plul Měsíc, bílý jako mléko, a tiše si povzdechl.
Hvězdička zhluboka zavzdychla. Poletět za zlatým hlasem, nebo se zavřít do sebe a poslouchat?
Co Hvězdička udělá?