Slunce zrovna zapadlo a vilová čtvrť se obléká do modra. Paní Veverčinská už třetímu sousedovi pošeptala totéž: „V opuštěném domě straší. Sama jsem to viděla!“ A ukazovala pracičkou na konec ulice.
Uhlík — černý kocour detektiv — seděl pod plotem, olizoval si packu a poslouchal. Za nosem se mu svraštila tenká vráska. „Hugo,“ řekl potichu svému kamarádovi jezevci, „sousedka zase straší. Půjdeme se na to podívat.“
Hugo polkl. „Do opuštěného domu? Vždyť… vždyť tam už roky nikdo není.“ Ale šel. Kamarádství je kamarádství.
Před domem na konci ulice stáli oba bok po boku. Železná branka byla zavřená a zarostlá břečťanem. V okně v prvním patře skutečně svítilo žluté světýlko — slabé, jako od svíčky. Ne jako přízrak. Spíš jako od někoho, kdo se tam schovává. Zahrada byla hustá jako deštný prales, ale vzadu kolem plotu vedla cestička.
Co Uhlík udělá?