Bylo to ráno po bouřce. Na chodníku se ještě leskly louže a z okapů kapaly poslední kapky. Uhlík seděl na zídce před domem a pozoroval ulici. Vzduch voněl mokrou trávou a spadaným listím.
„Uhlíku!“ zavolal Hugo jezevec, celý udýchaný. „Alík zmizel! Bouda prázdná, miska plná — a nikde ani stopa!“ Uhlík seskočil ze zídky. „Stopa je vždycky,“ řekl klidně. „Jen ji musíš hledat.“
Přišli k Alíkově zahradě. Bouda zela prázdnotou. Miska plná granulí stála nedotčená. V mokré trávě kolem boudy se rýsovaly otisky — velké psí packy, vedoucí pryč. Hugo nervózně přešlapoval. „Co uděláme?“
Uhlík přimhouřil oči, vousky se mu ztuhly zvědavostí. Bouda zela prázdnotou, Alík zmizel beze stopy štěknutí — a ranní čtvrť okolo byla ještě rozespalá.
Co udělá Uhlík?